Prolétá jaro korunami stromů...

Prolétá jaro korunami stromů,

každý mně kývá z domu, rychle z domu,

hvozdem to šumí, dolinou to vane,

s vrcholu trávy perla rosou kane,

a tamo zdálí z mohutných těch chlomů

brnění klesá lesa do průlomu,

ohnivým mečem slunce roztepané.

Kam oko hledí, všude krása roste:

zdaleka přišli okřídlení hosté,

vůně se šíří z kvítí toužných vzdechů,

bělásek zdiven modrou líbá lechu,

a pokraj vísky, se střechy jen prosté

vlaštovka matka družkám volá: noste

do hnízda chmýří dětem pro potěchu!

A jako tyto poselkyně jara

i duše má dnem nocí vždy se stará

a tajemně a napořád a hbitě,

ze zlatých snů tká nejjemnější nitě,

bych tvář než strastmi zesiná mi chará

mně ze záhonku písní vzešla zdara,

již v blaho skryl bych jediné své dítě!