PROLETÁŘŮV TESTAMENT.

Appolův syn nezvedený,

zdárné dítě doby své

cítím blízkost bledé ženy,

jež mne v temno hrobu zve,

cítím, že jsou spočítáni

dnové moji nezbední,

snížil jsem se ku pokání,

sepisuji v odříkání

pořízení poslední.

Duši svoji – nemám práva

někomu ji odkázat,

nechať tam se vrátí zdráva,

kde mi život dán i vzat;

květy snů mých s sebou dáte

v hrob, jenž bude ozdob prost,

svobodu mou, ptáče zlaté,

také se mnou pochováte,

půjdem spolu na věčnost.

Rakev dobře zabedněte,

abych nemohl již zpět,

na můj pohřeb všecky zvete,

kdož mi nechtí závidět,

dav to bude slavný vskutku –

otce s dětmi zvete sem,

výstraha jim vzplá z mých skutků,

Pomluva je vyčte – v smutku

bude řečnit nad hrobem.

Nežli vydáte se zpátky

zase cestou k domovu,

rozdělte se o mé statky

po pohřbu hned u rovu;

ovšem že jich mnoho není,

ale rád snad vezme přec

ze zbylého mého jmění

touhy, naděje a snění

mnohý mladý zpozdilec.

Pokrytectví, které v pláči

bude vzlykat nad hrobem,

nechať za vděk vzíti ráčí

jedině mým posměchem,

pošetilost moje známá

kam chce sama ať si jde,

dosti obratná to dáma,

ona již si v světe sama

zase pána vynajde.

Kdo bude chtít s sebou domů

lehkou mysl mou si vzít,

dejte humor můj mu k tomu

a můj zlomyslný cit,

ale kdyby v onom roji

kdos po srdci mém se ptal,

řekněte mu, v světa boji

že jsem je i s láskou svojí

utratil a promrhal.

A že žil jsem bez starostí,

nezbudou též pražádné;

lenost? – každý své má dosti,

moje státu připadne

odúmrtí; o mé lhaní

až se servou hosté ti,

přidejte jim bez meškání

ještě moje pohrdání,

světu moje prokletí.

Činy moje nechať schvátí

zapomnění rychlý spád –

nikomu vsak nechci dáti

bídu svoji a svůj hlad,

dobrák jsem – a ještě žely

mučily by věčnost mou –

proto nechť se o ně dělí

s těmi, kdož mne rádi měli,

ti, kdož někdy vzpomenou.