PROLOG „DONA QUIJOTA V ČECHÁCH“.

Strnulou jedu krajinou,

na pravo, na levo lesy.

– Kdyby té mlhy nebylo,

která tak dusí a děsí.

Silnice stoupá, kroutí se

pod sluncem matného svitu.

A celá leží krajina

v střízlivém koloritu.

Přicházím z jihu. Žilami

proudit krev přestává žhavá.

Cos bouří ještě – ozvukem –

a pak to dokonává.

Chiméry mizí a vise mé

na jihu nespoutané.

V střízlivém kraji severním

střízlivým člověk se stane.

Něco tě chopí, promrazí

do hlubin horké tvé duše.

Díváš se do kraje ospale

a kůň tvůj ospale kluše.

Ospale hučí lesy tu,

ospale tráva tu svadá,

ospale vášně bouří tu,

a meč tvůj ospale padá –

Prokletým smutkem té krajiny

oko tvé pomalu zvlhá.

Mlha se rozlezla po vrších,

zlá, ironická mlha.

Ta mlha kreslí: „Labyrint“

„Minotaur“ (přeci tak sluje?).

Tisíci hrady vzdušnými

tu bídu paroduje.

Do hlavy volné poznání

vážně a bolestně vstoupí.

Je Dulcinea vulgární

a Sancho Panza hloupý!

A tys byl komický fantasta,

poctivý, řekněm’ k tvé chvále.

Mlha však hrady vzdušnými

tě paroduje dále,

tíživým lítostným pocitem

srdce že počne se třásti.

– Vystřízlivělý Don Quijote

vrací se do své vlasti...