[Prolog.]

Kde je naše štěstí? Na perutích touhy,

v rozmarech a slávě dávno jsem je hledal:

do mé smutné duše celý život dlouhý

v modlitbách i vášních přec mi štěstí nedal.

Ale v kathedrále duše, která stená,

vaše drahé srdce stálo na oltáři,

jako vzácná vása bohem posvěcená

zadumaným chrámem v barvách nebes září.

Madonny v tom chrámě zázračném a snivém

do modliteb spjaly svoje bílé dlaně,

na obrazech starých pohnutím a divem

světice tam štíhlé zvedají své skráně.

Jako vzácná vása bohem požehnaná

vaše drahé srdce hoří na oltáři

a květ srdce mého jako růže planá

v kalichu tom božím voní v světel záři.

A květ srdce mého kvete náhle divem

při chorálu varhan, jenž se chrámem valí,

v rhytmu mojí hymny velebném a snivém

Madonny své ruce do modliteb spjaly.

Je mi, jakbych z hrobky zapadlé a tmavé

vzkříšen boží láskou měl se k nebi vznésti

při modlitbách světic, které lkají Ave:

duše má a touho – je to naše štěstí?!