PROLOG k slavnostnímu představení v předvečer slavnosti pětadvacetiletého jubile...

Kouzelníku sne, mým budiž sluhou!

Nad propastí času pestrý most

mládci vystav obraznosti duhou,

ať mne spatří – hrdou minulost!

V loktech mých ať zapomene stesků,

přítomnosti zjevů nechutných,

nechať okřeje v mé slávy blesku,

v lomozu mých dějů mohutných!

Nech se zamihne mu kolem čela

králů bohatýrských řada skvělá,

starci vážní, libé krasavice,

hrdých mužů davy železné,

divokých tu bitev blýskavice,

obrazy tu míru líbezné;

sluch ať naplní mu zpěvy hlasné,

zlatých strun a číší zvuky jasné,

rachocení bubnů, ořů depty,

kmetů v radě shromážděných šepty,

mnichů žalmy, hlahol sedání,

mistrů důvtipných se hádání. –

Až pak náhle bouře neslýchaná

v ucho jeho hromem udeří,

zrak mu zastře tíseň pomíchaná

kol a zbraní, hřív a kadeří,

divou spoustou kalichy se blyští

a řad vozů rozmetá a tříští

návalem svým prudkým národy;

na něm tlupa hrdin v prosté říze,

s mečem lesklým na odrané knize,

prozpěvuje píseň svobody.

Naslouchá svět celý – jedva dýše –

této písni, jejímž hlaholem

obrovské se zachvívají říše,

národy a země kolkolem,

před níž vojska skvělá, neobhledná

prchají jak ustrašený brav,

před níž césar hrdopyšný bledna

v neplatný se choulí zlatohlav,

před níž hrdá tiara se třese.

Drahnou dobu vítězně se nese

krajinami všemi, plní zem,

zčeřuje až dalných moří lem;

ale žel! již slábne blíž i dále,

smutně doznívá i tichne v mále

tam, kde v jezerech se obzírá

šerých Tater zástup velkolepý,

ještě v dalné ukrajinské stepi

zazněla – pak navždy umírá.

Viděla jsem, běda! jak se vrhli

na zem tuto vrahů zástupy,

a jak s čela korunu jí strhli

oděvše ji v roucho potupy,

jak jí v posměch do sirého klínu

pohodili lebky velkých synů;

slyšela, jak v její pád a skon

zakvílel posvátný týnský zvon.

Všechno pokleslo. Já sama čněla

z rozvalin těch skrání přeskvělou,

píseň slávy tichounko jsem pěla

nad pradědů lebkou zetlelou,

v níž duch velký nedosnil svou dumu,

nedoletí v cíl svůj vysoký.

Však tou písní ve stoletém rumu

zbudila jsem věštce, proroky,

mluvila k nim slovy kamenů,

bílých kostí řečí drkotavou,

že se zdvihli s ozářenou hlavou

v zanícení svatém plamenu,

hlasem velkým volali v tu dobu

a lid uslyšel i povstal z hrobu.