PROLOG. U ZDI CHRÁMOVÉ.

Zde opět vidíš celý úděl náš,

jen věčný nářek, věčné kvílení.

O chrámu zdivo tlukou hlavy své,

a přec jim za to žehnat musíme,

neb zoufalý ten bol jest jediný

a živý svědek, že jsme posud živi!

Mne údiv jímá, odkud každým dnem

se nové zde vždy najdou zástupy?

Máš pravdu, mistře, dobře, že tu jsou,

jsem k slzám dojat jejich kvílením,

toť zjevný důkaz: jsme a žijeme!

Nechť v potupě a stálé žalobě;

však jako řeka proudí pod ledem,

pod svorem tady římských tyranův

živ celý národ, kdo jej umlčí?

Před touto zdí led náhle protržen,

jsme, žijem, dýcháme a cítíme,

jsme národ zas – a to je hlavní přec.

Však jaké v budoucnost zde vyhlídky?

Dnes ještě hnisá bolest stlumená,

a tyto poutě k chrámu Jehovy

jsou její průduchy, v nichž burácí

a k světlu dere se. Jak bude zítra?

I nejbystřejší zub se otupí

hlodáním stálým. Rána zcelí se,

a mrtvý klid pak všady zavládne.

To neřek’ bych. Mně zdá se, tyto poutě

k zdem chrámu že se denně zmáhají;

zříš cizí tváře tady každým dnem,

jdou z Idumeje sem i z Babylonu,

myšlenka jednoty vše objímá

a bídou jedinců všech síla vzrůstá.

Ó Meíre, věř, ta stará proroctví

o Mesiáši klamat nemohou,

on přijde ještě, jak jen vzplane čas,

a velký, větší, než náš o něm sen!

Nu slyšel jsi? Zde pravý lidu hlas

a ten je boží! Přijde, musí přijít!

Ó věř mi, k čemu k vetchým stáří dnům

byl by mne dochovati mohl Pán?

Nač byly cesty mé a strádání?

Svět celý objal jsem a objímám.

Ó jmenuj město jen anebo ves,

kde nesbíral jsem tyto staré zkazky,

v Zefiriu tak jako v Aramei,

na Eufratu jak v Aethiopii,

jak v knize v myslích všech jsem jasně čet’,

co z cizích končin bludní poutníci

dnes hlaholí zde znavenými rty.

Ó pošli jej! On přijde, přijít musí!

Lží jinak jeho velký zákon jest,

lží úmluva, již s námi uzavřel,

lží všechna svatá slova prorokův,

lží předzvěsti vše, zkazky, symboly,

lží celý svět, on sám lží největší!

Věř hlasu lidu, přijde, přijít musí!

Snad byl zde již a my jej nepoznali,

stál mezi námi povržen a chud,

my nevěděli. Ne to nebyl on,

on, musí přijít v slávě, v nádheře,

sta, tisíce andělův před sebou,

jak soudce sedne mezi národy,

kam šlápne, řeky trysknou k nebesům,

svět zachvěje se ve svých základech.

Tak vidím jej... To v starém bludu dlíš,

on může přijít, ale přijde z lidu,

bez předků bude, za to potomstvo

mít bude nesčetné, svůj národ celý.

Tak tuším jej... Jak šťastný jsi v své víře!

Ne vírou, já jsem šťastný jistotou.

Ó pozoruj vše, co se kolem děje!

Jak na všech stranách pučí to a raší,

pár ještě roků a myšlenka moje

se stane skutkem. Dnes nám dostačí

to staré zdivo chrámu Jehovy,

kde obnovujem denně bolest svou,

a bolest výborným je kvasem skutků.

Jen muž zde chybí čacký, plný síly,

muž skutku, jako já jsem myšlenky,

a vyplní se, co zde ždám a tuším.

Však najíti jej! Vše se blíží k zvratu,

dél nelze snášet zpupnost římských vládců

a vydírání drzých konsulů,

již mají Říma masku jen – ne tvář.

Již odboj zvedá hlavu krvavou

na stranách všech – jen míti člověka,

jenž silou ducha svého řečiště

by jisté určil mu a vykázal.

I zbraní máme víc, než tušíš sám.

Na rozkaz Říma byly zdělány

našimi lidmi, když však odevzdány

být měly, shledáno, dle předpisů

že leccos schází, Řím je zaplatil,

však zůstaly nám. V slujích hlubokých

a v skrýších hor a chodbách tajemných,

kde Říman pouze naše hroby tuší,

jsou uloženy, čekají, až lid

se zmocní jich ku velké odvetě.

Ó veliké to bude vzkříšení,

jen muže mít, by chápal je a ved’

k světlému cíli mojí myšlenky.

Ztich nářek jich i žalmů kvílení

a ruinami opět kráčí noc.

Již odešli; jen samota zde bdí.

Kdos, mistře, zbyl zde. Ano, ženu vidím.

A dítě nevidíš jí po boku?

Máš pravdu. Spí zde, tichý zázrak nebes.

Pojď pomalu, ať jen je nezbudíme,

sen dětí, nejsvětější na zemi.

Spí opravdu – i matka ze snů dýchá.

Jim dobře jest. Toť čarokrásný hoch!

Hleď, hvězda zrovna nad čelem mu svítí!

A její odlesk v jeho tazích hraje,

to podivné, jak sladké jsou a měkké!

Viz rusé kadeře ty splývající

mu přes čelo! Snad slyšel jsi tu pověsť,

jak v Bithynii císař Hadrian

tak našel hocha lesa na kraji

spát – smál se ve snu a slul Antinous.

Toť podobný je zázrak! – Jaká krása

ta hvězda v jeho tazích plá a svítí,

ne, naopak on hvězdě krásu dává

a svit a půvab. Věru, divný zjev!

A odkud asi přišel s matkou svou?

Kdo poví nám to? Dosti, že je náš

a že tak sličný! Jeho tvář je bledá.

To utrpením. Ale vidím sílu

v ní Samsonovu! Máme zbudit jej?

Nač? Jednou jistě probudí jej Pán.

Ten hoch jest volán k skutkům velikým,

Pán divy rukou jeho vykoná,

a šťastný jsem, že dnes to říci mohu.

Však zeptati se nechceš, čí je syn?

Jest Hospodinův a to dostačí,

s ním sejdu se, to tuším v této chvíli!

Spi, synu hvězdy, než tě zavolám!

On usmál se – však matka zavzdychla.

Je proto matkou. – Pospěš, půjdeme!