Prolog.

Den hasnul znáhla nad velebným Římem.

Jak zlatý pták, jejž stihla smrtná střela,

tvář slunce v skonu chvěla se a mřela;

z červánků krve obětným co dýmem

vzduch plnil se a nocí padal k zemi.

Již boží lampa věčná, měsíc bílý,

po vlnách nebes ostýchavě pílí

jak bludná loďka; stromů haluzemi

zář jeho bledá sněhové co pýří

na pažit padá, v okna velká míří,

za nimiž dílna mistra Thorwaldsena.

Po stěnách, v koutech obrazů soch stíny

se míhají jak bílé pavučiny,

jež vzduchem tíhnou s ptáky v podjeseni.

Kol blahé ticho; v dálce zvonů znění,

list, suchá snítka vánkem povznesená

kdes mdlým jen šustem v mistra padá snění.

Již mnoho dnů tak nečinně a němě

jak socha živá k sochám svým se druží

Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě.

Sen míjí jej jak motýl blínu květy

a bledé líce horečnou plá růží.

Bol hluboký se na duši mu věsí

jak chmel divoký úponkovou směsí.

I vzpomíná, jak toužebnými vzněty

z mlh severu, tož z rodných, dánských luhů

v Řím věčný spěchal, na tu svatou půdu,

v níž umění svou nesmrtelnou duhu

v zem připjalo, by po paprscích její

duch lidský z bídy všednosti a bludů

se v nebe vznesl, bohů ku šlepěji.

Duch jeho mladý vichřicí a bleskem

se do pralesů umění dral chmurných,

svou perutí v mžik duby lámal třeskem

a obraznosti ve kotoučích burných

zář nebes pil, však stezky neznal žádné,

jež ku vítězství vedla by jej, k cíli.

Tak bloudil v pralese, jen echo zrádné

mu bilo v sluch, cit Herkulovy síly.

Nuž do Říma! Tam jako ve kolébce

duch tvůj se ztiší, hlas mu šeptal v hloubi,

tam vše napsáno rylcem, štětcem, dlátem,

co vřelo dosud ve člověcké lebce,

tam minulost se s přítomností snoubí

jak moře s mořem, tam svým majestátem

v tvém oku vznítí zář, v tom oku slepce,

nesmrtná krása a svou vůlí bohů

na pravou stezku pošine tvou nohu.

Tak přišel v Řím a v díla mistrů slavná

hned celé dny se hroužil, v noci zase

sny jejich vléval v lampu svého snění,

s níž dlouho bděl. Tak duše neunavná,

jak lovec po stopě, po každém hlase

šla zkoumavě, jenž v tomto zápolení

se ozval v nitru. Ó ty šťastné chvíle!

Jak toužebně vždy spěchal v dílnu svoji,

sny, myšlénky toť byly ovce bílé,

jež se zvonečky s pastvy v těsném roji

v svůj domov tíhly a on pastýř s nimi.

Jak tiše k němu tulily se doma,

kdy v krbu rozžav dmýchal v jiskry, dýmy

a píseň rodnou k tomu šeptal rtoma!

Kdys v taký večer zápas skončil vnitřní.

Slast jakás tvůrčí, peruť nevidomá

se chvěla dílnou, tepnami a skrání,

máv rukou svojí, mocným zvolal hlasem:

„Ó Hellado, tys hvězdice má jitřní!

již cestu znám v té okeánské pláni,

jež umění se zve, ty nesmrtelným klasem

vše dosud živíš, třeba sterým věkem

nás vzdálena jsi, jako prostor hvězdný,

tvůj paprsk přec i čas proběhne bezdný.

Tys břečtan živý lidstva nad propastí,

neb je-li umění, ty kojilas je mlékem,

a krása je-li, ty jsi její částí!

Tvé službě, dláto, zasvěcuji ruku,

vším jiným pohrdám. Tys rouno zlaté,

já Jason jsem, jenž přes strádání muku

je draku vyrval, tlamě sirou vzňaté.

Nuž toho reka, symbol svého boje,

uhnětu z hlíny – zaplaň, hvězdo moje!“

A brzy v dílně Jason majestátný

vstal z hrobu hmoty. Zpod přílbice planul

zor vítězící, rouno třímal zlaté

a v druhé ruce kopí. Svaly vzpjaté

jak zmije chvěly se, – tak heros statný

as na korábu s kořistí svou stanul,

kdy plachty rozpjav s paluby a moře

tam v západ zřel, kde Kolchidy břeh matný

se tratil zvolna rudém na obzoře.

A tvůrce se svým dílem spokojený

jak ptáče plesá, jemuž první píseň

z hrdélka vzešla – ale číši záhy,

jíž mistrův duch byl náhle opojený,

rmut potáhl, ta žití šedá plíseň.

Své druhy dávné, s nimiž stejné snahy

jej snoubily, on shromáždil v své dílně,

by sochu shlédše vydali své soudy.

Na úžas čekal, jiskrou který blesknou

jim v tváře sjede jistě, neomylně;

však mýlil se, ba jeden řečí tesknou

mu pravil srdečně: „Proč popel, troudy

svou oživiti usiluješ září?

Svět antický jen stupeň ku oltáři,

na cestě k božství, jehož v budoucnosti

duch lidský stihne, sta jich zbývá ještě

překlenout mosty, aby s výše mračné

pad’ věnec vítěze, dál v jízdě kvačné

duch musí hřměti přes karavan kosti,

přes Helladu, s níž smyly času deště

již maso života. – Ta snaha marna,

chtít vlny mořské ve jho spoutat jarma,

chtít, aby lidstvo vrátilo se znova

ku sarkofagu, antiku jenž chová,

o bozích, heroech dál předlo dumy –

svět antický – toť bajná Židů mana.

Svět kolem nás hřmí jiných hesel ruchem,

jimž onen svět zapadlý nerozumí,

jsme v příboji, nuž nakloňme se uchem

k dnům přítomným, v nichž cválá naše žití

a obraznosti naší vlnobití –

svět antický – toť píseň dozpívaná. –

Noc příští Thorwaldsen v své probděl dílně.

Byl sám a sám, jen zvuky slov těch hrůzných

mu jako zvony v sluch padaly silně.

Byl bledý příšerně, bouř citů různých

přes tvář se hnala, tělo vnitřním mrazem

se ob čas chvělo, náhle vzduchem mává

kladivem mistr a již jedním rázem

od trupu padá Jasonova hlava.

A proto v dílně mnoho dnů již němě

jak socha živá k sochám svým se druží

Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě

a bledou líc, jež horečnou plá růží.

Tou ranou náhlou, jíž Jasona zničil,

jak podťal by též žití svého kořen,

snů, nadějí; stín pochybnosti vztyčil

svou peruť ohromnou, v niž mistr vnořen

se ve vidinách potácel jak chorý,

bez víry v sebe, v umění své vlastní.

Přec temnem tím jak paprsk zabloudilý,

jak peříčko, jež ptáče ztrácí v letu,

se lístek růžný s kalicha chvěl zory

a citové se probouzeli slastní

jak v chvíli tu, kdy mistrů řeckých díly

svou měřil sílu, zářnou zíral metu –

S tím jednou usnul; duma započatá

dál v spánku rostla: Smutnou vidí pláni,

kol sloupy zvrácené, soch torsa zlatá,

v zdí ssutinách se lesknou číše, vásy.

Uprostřed sarkofag se šeří velký,

na deskách vnějších růží věnce, pásy

se v arabesek vinou plápolání,

v nich, nad nimi se v rojích živé včelky

kol tetelí a tiché písně bzučí:

„Duch Hellady jsme; v ssutinách zde, rumu,

o bozích dál spřádáme věčnou dumu.

Jak bědná Styx ať lidstvo kolem hučí,

za jiných hesel staví sobě modly,

náš chvějný let zde v sarkofagu prodlí,

až lidstvo bludné po staletí běhu

jak vlasatice k slunnému zas břehu

člun přiváže, by pod antickým nebem

se krásy znova nasytilo chlebem.

Náš život věčný; dokud země bude,

my neustanem v její čelo chudé

pel nosit s Hellady, by medu plásti

v úl doby své duch nadšený moh’ klásti.

Tys duchem takým, proto v dílnu tvoji

jak paprsky teď v hustém spějem roji,

pel nosit budem a ty plásti medu

vykouzlíš rukou z mramorného ledu.“

Sen v mlhu přešel. Hlavu mistr zvedá

a kolem vzhlíží – náhle tváře bledá

se křečí zachví, zrak ztrnulý v strachu

v kout jeden zří, což vidina jej mámí?

jde kvapně blíž, již bzukot slyší známý:

Z Jasona hlavy pohozené v prachu

jak z úlu hlubin roj včeliček vzlétá.

V prach klesá mistr: „Zapadlého světa

to pozdrav nesou s Hymettu mi včely!“

Od chvíle této v dílně zabzučely

vždy zlaté včelky, v tvůrčím zanícení

kdy mistr dlel, – v soch kalich vypučelý

to bohů olympských se lilo snění.