Prolog.

Na polích, lukách všechny květy svadly

a krajem zavál věčný mír a klid,

neb na uvadlé květy sněhy padly

a zasněžily vše, i lidský cit.

A v nitru lidem mnohé vášně schladly,

a mnohým zašel na vždy slunce svit,

neb stajilo je víko černé truhly,

a pod ním všechny vášně v ledy stuhly.

V mém nitru však, v tom ještě písně žily,

vzdor sníh, že s zimou hrůznou na ně pad’,

vzdor bouře, že v ně s vichry děsně bily

a chtěly ve prach, v hrob je věčný sklát.

A že v nich duše, jata mrazem, kvílí,

přec mnohé srdce lze se na nich hřát,

neb jsem je snil, když bylo nitro žhoucí

a ňadro jako mračné nebe dmoucí.

Já snil je, když jsem líbal luční květy,

když nahlédl jsem v lidských srdcí říš,

když loučil jsem se s minulými lety

a se slzami pozdvih’ k hvězdám číš,

když lásky rosa padla na mé rety,

když poznal jsem, co nést je žitím kříž...

A k zpěvu vždy mne ten cit mocný pudil,

bych mrtvě sny zas do života budil,

bych mírnil nářek, mírnil duše stony,

a mírnil slzy, mírnil v srdci žal,

bych v duše dobré zasil svoje tóny

a srdce své jim v písni celé dal.

Než přijde čas, kdy hranou zavzní zvony,

a vše to, co jsem v náruč svoji jal,

se ve hrob velký jako hora sřítí,

však písně mé ty dále budou zníti...