PROLOG.

I mne touha nezkrocená,

touha po neznámých mořích,

po bouřích a vlnobitích,

po cestách do cizích krajů,

k světům jiných zeměpásů,

divá touha hladová

po tajemných dobrodružstvích

hnala z domu otcovského

přes oceán, jako tebe,

Robinsone Krusoe.

Má loď také ztroskotala.

Na výspě pak osamělé,

dalek světa, dalek lidí,

zadumán jsem sedával.

Vždy, když slunce zapadalo

v rudé výhni plamenné.

Všechno mizelo a jenom

pode mnou se chvělo moře

a nade mnou nebesa.

Moře, nebe. Mezi nimi

třáslo se mé lidské srdce,

Robinsone Krusoe.

Daleko vřel zatím život.

Války zuřily a hesla

vznikala a zapadala.

Kolejí se času žena

život vlnil se a šuměl.

Sem však nikdy s křídlem větrů

nezalétla jeho píseň,

o můj břeh se netříštil

rytmus jeho bouřné vlny,

Robinsone Krusoe.

A přec časem přišla chvíle,

kdy zas hrdlo zadrhlo se

vzpomínkou na starou zemi,

na zámořský, dávný domov,

z večera kde lesy voní,

mír kde netušeně dýchne

v duši dechem důvěrným.

A tu toužně zrak jsem vzpínal

k dalekému horizontu,

zda tam někde v nedozírnu

spásy loď se nejeví.

Znáš přece ty teskné chvíle,

znáš přece tu hořkou touhu,

Robinsone Krusoe?