PROLOG

Miluji zemi,

z níž vzešel jsem.

Jaro, jež zpívá peřejemi,

skálu, jež horkým kolesem

žhnoucího slunce zdeptána, sní

o květech, jež jednou vyvstanou z ní...

Horký a slavný letní den,

jak znám jej tam u nás v polabském kraji,

i podzim štědrý, jenž opředen

babím je létem, kdy hrozny zrají.

A pole lán a hvozdu stín,

studánky lesní taj,

mrak horský, jenž padá do hlubin,

lučinu tichou, tesknou báj

modravých chlumův a doubravin.

Miluji rod svůj,

s nímž mne Bůh spial

tajemným svazkem krve,

kdy životu mému klíčiti dal

v praotců srdcích prve,

kdy Prvnímu na Řípu řekl: Ó, stůj,

vetkni svůj meč a ponoř svůj pluh,

tvých dětí vždy širší a plodnější kruh

zde řečí svou života píseň zpívej,

odvahu k činu vzývej!

Miluji oráče, rozsévače,

žence i žnečky, když zpívají,

husopasku, jež bujně skáče

po hrázi řeky, kde výskají

osmáhlí, nazí chlapíci.

Miluji ohnivé, štědré rty,

oči, tajemstvím zářící,

laskavé dlaně, hladící,

a srdce, zrající

pro chvíli, kdy řekne ti: Milý – ty!

Miluji píseň, kdy odrazem Věčna

života krása v ní hovoří k člověku

o věčné lásce, jež nekonečná

je v stálém zrodu od věků do věků.

Píseň, jež tančí a ozvěnou rýmu

hovoří všemi silami země,

vzdává se větru předjarnímu,

jenž vzbouzí vášně a květy ve mně.

Miluji chvíle, kdy celý svět zní,

jiskřivý okamžik polední

i svaté echo půlnoční.

Tehdy já odkládám těžkou zbroj,

helmici s péry snímám,

ruce spínám!

Uprostřed květů, kde tiše dlím,

uprostřed včelstev, jichž slavný roj

nade mnou hučí a zpívá,

uprostřed bratří svých, jichž píseň živá

ve věčný proudící hymnus splývá,

skloním se, k Bohu se pomodlím:

Věčný a v nás všech Přítomný,

dík za Tvůj den, dík za Tvoji noc.

Ruka Tvá vediž mne, živná moc

milosti Tvé buď povždy se mnou,

k oasám vlažným veď mé sny,

nedej mi bloudit’ nocí temnou,

ohnivou krví a jarou mízou

naplň mé svalstvo a srdce ztuž!

Dej, ať jsem volný a silný muž,

bych nikdy nekvílel za cizím prahem,

bych nebyl obtížnou lidskou hlízou,

žebrákem drobtů, své svobody vrahem,

zrádcem své lásky a víry a síly!

Dej však mi též

tvrdosti dar a pevnou ruku,

pavézu mocnou, štít svůj bílý:

Podlost a lež,

šalba a klam v honosném hluku,

sektářství temnota vůkol mne šílí

a víry zmatků vůkol mne plují – – –

Podlosti nemiluji! – – –

Tvrdosti dar a pevnou ruku!

Pavézu mocnou, štít svůj bílý!