PROLOG.

Přichází s loutnou v forum života

básník, v vzruch, který ohluší i zdiví.

S jemnou a sladkou loutnou nebo lýrou,

mu nástroj v lokty Phoibos, Pierra vtkla.

S hvězd fluida je stkán a sroben, střep

meteorů, jež chopil za kštici ohnivou

sám patrón specima. A mísí hlas

ve vádu komárů a jepic dne.

Přátely hledá si, hlas zaniká.

Ó rcete, čím ten překřičený hlas

je v výkřiků záplavě trhu módy?

Nabízí každý zboží svoje slnné

a ryčí, v rouchu harlekýna, skřítka

i toze umravněné. Hlas je umučený!

A shas by, buben přehluší jej zhola

reklamy, překřiknutý odumírá.

Je třebí resonance. Ohlas, souhlas

to množství, publika. To zmnoží tón,

že z fora nevrací se vyhnanec.

Nepraví prophéti, by uzly spletli

a z dómu vypudit se snažili

krásy a umu, líčí umravnění

a soudu vysokost a počestnost,

correctnost, nebludnost. Však k nebi křičí,

pomněte, něžné loutny sladký trill,

vznos a posvátné snahy ambrosijský kvil,

ten překřiknutý, umučený hlas!

Vás obžaluje, zisku vypasenci,

lichváři, kteří nejvíc v fóru řvete

a pseudolahůdky své nabízíte!

Vám v krb zapadne, v noci bezesné

a z dna svědomí [vzpě] zavolá

kdys bolavý ten, ukřižovaný hlas!

Plačící, kvílivý, tragický, nesmířený.

Jde s loutnou básník. V trh má namířeno

a spěje, kluše, běh má přímočarý.

Co učiníte? Ne, tón ubijete,

leč podložíte přízní, sesílíte,

zbudete anonymní třeba, ale sbotnat

mu dáte, nejmocnějším hlasem bude

až, nejsilnějším. Vinníci fora, pravím,

nebuďte, publikáni! Tón v příděl volá,

struna, pták nitra vykřikl, zavolal v plán.

On nemůž’ více, nežli tíhnout blíž

a pět a scandovat!

Vy dejte resonanci!