Prolog.

Mne vášně nevábí. V jich zápas ustavičný,

jejž vedou s člověkem, svůj klidně stápím zrak

a klidně poslouchám jich řev a lomoz ryčný,

z bojiště širého jenž stoupá do oblak.

Mne vír ten nezmate, mne ryk ten neohluší,

nanejvýš zármutek jen vyvolá v mé duši.

Ne, že bych neviděl jich půvaby a vnady:

zřím dobře jejich lesk a barev jejich třpyt,

jich cítím teplý dech, znám úsměv jejich mladý,

jak slunce hřející a jasný nad blankyt;

znám však též jejich krev, jich vředy, jejich špínu,

a slyším nářek těch, kdož leží v jejich klínu.

Jsou krásným pohořím, však samá strž a srázy,

jsou slují z křišťálu, v níž víří plameny,

jsou řekou nádhernou, jež vybočila z hrází

a trhá, ničí, rve vše svými rameny.

O, kolik obětí už pohltily asi,

co lidských životů, co pokroku, co krásy!

Jest mi jak poutníku, jenž v dálné, cizí zemi

se pracně vydrápal až k sopky krateru,

a v mocném úžasu, jenž zachvěl illusemi,

na černou, kouřící tu hledí příšeru,

na strmé výběžky, jež sáhají až k nebi,

ve propast závratnou, jež pod ním, hle, se šklebí.

A co mu pod nohou to hřmí jak dálná bouře

a z bezdna plápolá to žehem krvavým,

co z jícnu k obloze se valí spousty kouře:

ve hluku, zápachu, zahalen v dusný dým,

on sobě vzpomene na tichou, rodnou vísku

a náhle zdá se mu, že domovu je v blízku! –

Ó, já miluji klid! Však ne klid onen líný,

na pestrém koberci jenž leží natažen

a kouří z čibuku a skrze dýmu stíny

se okem ospalým na vnady dívá žen –

klid lázní, harémů, klid zámků zasmušilých,

klid, který z přepychu a rozkoše se vylíh’;

klid činů miluji, klid vznešený a ryzí,

jenž silných duší jen je vzácným údělem,

klid, jemuž „překážka“ jest pojem věčně cizí,

jenž za svým cílem jde, zář síly nad čelem;

klid, jenž spí v tůních vod, klid, jenž plá ve hvězd zlatě,

klid, s kterým Messiáš kdys kráčel ku Golgatě!

Nad bouři divokou, když nad mořem se řítí

a vztekle bičuje svým chvostem spousty vod

a v temný jeho jek své mísí hromobití,

v klín blesky klikaté mu hrnouc o překot –

nad spor ten obrovský, ten zápas tajeplný,

jejž vedou spolu mrak a vichřice a vlny;

nad obraz úchvatný, kdy město ve požáru

se zmítá peřejích, hle, výheň jediná;

nad pohled v kypící a řvoucí Niagaru,

když v jejích kaskádách den krví zhasíná;

nad vichr, v pralese kdy syčí, řve a hvízdá,

pně tříští s praskotem a sráží ptačí hnízda;

nad seče bitevní, kdy děla duní temně,

kdy v kouře oblacích plá bajonetů les,

kdy prachem smrdí vzduch a krví páchne země,

kdy stony raněných se nesou do nebes,

a okem slzícím se na bojiště dívá

ves ohněm zničená a podupaná niva;

nad hnusné divadlo, v areně plné lidí

když rozkacený býk se žene ohradou,

štván, zbodán, zkrvaven posměchu salvy klidí

a v zápas poslední se vrhá s espadou;

nad matche, potyčky a štvanice a hony,

třesk pušek, štěkot psův a štvané zvěře stony;

nad pitky veselé, kdy člověk ve poháru

na chvíli utápí svou bolesť i svůj cit,

nad pusté orgie, kdy v slepých vášní žáru

se výkřik svědomí jak temnem hvězda kmit;

nad ženy objetí, tak toužebné a vřelé,

v němž ztajen nebe kus neb skryto peklo celé;

nad vše to povznese mne v noci pohled jeden

k obloze šeravé, jež v dálku napjata,

v ten tajeplný kraj, v ten nedostupný eden,

kde rostou na keřích hvězd zlatá poupata,

v ten velkolepý chrám, kde Bůh sám koná kněze,

zkad pohlížíš k nám ty, ó, modrá Beteigeuze!