PROLOG.

Buclatý hošík, pravé rokoko,

stál s toulcem u mne, smál se z plných plic;

však smích ten zvonil pouze na oko,

lstí plály jiskry jeho zřítelnic,

a když jsem k němu trochu blíž se klonil,

to démon byl, a tam, kde toulec zvonil,

tam smrti kosa hvízdala a v rej

se kostlivců kol předla epopej.

Ó rozškubané růže v rozkvětu,

ó střevíčky ve tance přeletu,

ó ňader vlny pod muslínu sněhem,

ó líčka tance ovanuta žehem,

ó lilje ruček, rtíků poupata,

ó vějíře a zbytky starých kytic,

jak veliká to žeň a bohatá

pod zrakem starých a vrasčitých Litic,

jež spřádají a přetínají v ráz,

co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas

a v oko slze, v duši smrti mráz!

A přec to krásné, buclatý můj hochu,

se dáti smíchem tvojím svést,

z tvé každé číše napiti se trochu

a bloudit labyrintem tvojich cest!

Pak v stáří posled, vyváznem-li šťastně,

tvé malovati nebo psáti básně,

jak prožili jsme je, si vzpomínat

a s úsměvem zavříti žití knihu

a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihu,

Tvých darů blaho cítit, ne však tíhu –

a v hrobě o lásce si nechat zdát.