PROLOG.

Na houslích Věčnem trýzněného srdce budu hrát,

na houslích životem zklamané duše svojí:

Tu trýzeň touhy své, již nic zde neukojí,

tu tragiku svých nenávratných ztrát –

u svého mládí teskný podvečer:

Já měkký houslista, já jemný ciseleur...

Ať teskní po volnějších prostorech,

ať smutkem touží v Nekonečno vplynout:

Já v houslích svých uvězním její vzdech –

dřív musí zaznít, než snad v aeonech

Vesmíru bez břehů s mou duší navždy zhynout.

Co trud mi života, co je mi věcnost touhy,

když mohu tvořit – Básník-Sensitiv!

Když mohu tak, a byť jen ozvuk pouhý,

té krásy, přivanuté z Věčna dálných niv,

svých houslí uměním si zahrát, vyslovit!

Co všechny ztráty mi, co věčné roztesknění,

tragická marnost snu, jenž ve Věčnu má byt –

když se mi vše to v houslích v píseň změní,

pláč v pramen melodické krásy, bolest v opojení,

když mohu vzlyk svůj v hudbu překouzlit –

tak utrpení své povýšit na Umění,

tak životem si Dílo vykoupit;

když mohu touhy vznět, jenž skrytou sílu budí,

v tisíců jiných rozpalovat hrudi.

Věčnosti nápoj hrou svou dát jim pít!

Tu hudbu jarních míz, jež tuchou Věčna trýzní,

míjení smutek v hudbě jeseně,

tu celou touhu svou, jež po Věčnosti žízní,

ať lká dnes po dětství a zítra po ženě;

tu celou vězním v drahých houslích svých,

v jich sladkých adagech, v jich largech zdlouhavých –

ty housle k prsům zvedám, ať z nich lká!

Chci srdci Sensitivní Bytosti,

jež trpí a snad v posled zaniká,

dát, obdařený Věčna milostí,

se v slzách vyplakat perlami Básníka!

Toť úděl Básníkův, toť božský Věčna dar:

Tu kletbu všemu tvorstvu společnou,

tu světa touhu-bolest odvěčnou,

nejhlubší její zdroj, nejprudší její žár,

svou procítěnou hrou

na melodie přelévati tvar,

co formu symbolickou, věčnou, konečnou!

Toť úkol Básníkův, toť jeho světu dar:

Tu kletbu všemu tvorstvu společnou,

tu jeho touhu-bolest odvěčnou,

jež zdá se znamenat jen marnost a jen zmar:

svou melodickou hrou

zjevovat jako mízy Věčna nutný žár

pro jeho věčných jar

žeň věčnou, konečnou!

Tak stojím před Věčnosti soudem, já i moje hra,

u mládí svého teskný podvečer:

Své Věčné Touhy smutný Houslista,

Tragiky svojí šťastný Ciseleur.