Prolog.

Buď pozdraveno, srdce nejsvětější,

ty božská schráno Lásky vítězné!

tvá sladkost duše žízeň ukonejší,

ach, v tobě jediném jen nalezne

to, po čem zmírá v smutné pouti zdejší.

Ty jako pochodeň nám hoříš v žití

jak Israeli Hospodinův sloup,

tvůj paprslek krok nad propastí chytí,

než sřítil by se pobloudilý v hloub,

tvou měkkou náruč člověk v pádu cítí.

Jak řeka milost z tebe vždycky řine,

ta božská lázeň duše obrodu;

zde v Evy synů zemi nehostinné

jí rozmnožuješ divem úrodu,

když na vyprahlých líchách smutně hyne.

Ach, sladkou vůní z tebe vydychuje,

že duše unáší, ó závraty!

mystické obzory jim rozsvěcuje,

ráj zřít dá kletbou hříchu odňatý,

kde mezi hvězdami jak ostrov pluje.

Ó hvězdo purpurová, která plane

a zvěstuje nám toužné spasení;

když všecko žití zdá se stroskotané,

ty majáku jsi vlídné znamení,

jenž vábit do přístavu nepřestane.

Ty vroucnější jsi matky nad objetí,

kam nejbídnější smí se přivinout;

vždy otevřeno v lásce ku přijetí,

byť poslední krev měla vyřinout,

jí nedovedeš zprahlým zadržeti.

Ty brána jsi, jež v nebe otvírá se,

ó blahoslaven, kdo tu prochází!

Tvým purpurem kdo vroucně obléká se,

jak v rouchu svatebním ten dochází,

kde podáváš se v sladkém hodokvase.

Ó pozdraveno budiž tisíckráte,

ty naše touho všechněch nejsladší,

jak hoří po tobě nám duše vzňaté;

to v svrchované blaho dostačí,

nech spočinout nás v tobě jedenkráte!