PROLOG

Stále čekám a den ze dne

rozkoš chtěl bych zakusiti,

která srdce k nebi zvedne,

nad niž výš nic nepocítí.

Taká rozkoš, Pane žití,

jíž se v světě nevyrovná,

do extase srdce vznítí

jako láska nevýslovná.

Jako hudba očarovná,

zář, v níž každá chmura taje;

vím, má žádost není skrovná,

po tobě se rozeplaje.

Nebo ty sám, Pane ráje,

úl jsi, z něhož sladkost řine

do ran duší, kde jaká je,

v této poušti nehostinné.

Ty jsi krása nad vše jiné,

jak tě víra vidí v snění,

krása, po níž duše hyne,

věčnem činí okamžení.

Ty jsi láska, nad niž není,

cítit teprv, když nás schvátí,

hned jsme jako ve plameni,

jaký žár v tom, kdo se vzdá ti!

V tento požár ať se zvrátí

všechen život, jenž mi zbývá;

tvoje milost ať se vrátí,

kterou člověk s tebou splývá.

Svatá chvíle, žádostivá,

kdy prst milosti tvé tkne se

mého nitra, jež se stmívá,

že hned svátkem rozskvěje se.

A v kment duše oděje se,

myšlenky jsou bílé celé

a má touha, ó div! vznese

peruti dvě vypučelé,

na nichžto se s plesem směle

zvedne v dálky nedohledné,

kde ty záříš, Slunce skvělé – –

A já čekám den tak ze dne!