PROLOG

Syn generace byl jsem zachmuřené,

jež se sebou i světem boj svůj svádí.

Vše veršík jeden žalně připomene:

Jen jedenkrát jsem šťasten byl v svém mládí!

A trpěl jsem a týral pro tu chmuru.

Po letech pláč se přeslechnutý slyší.

Než když jsme kolem hleděli a vzhůru,

zem’ byla větší, nebe bylo vyšší!

A v život nikdo více nepřivleče,

co propaseno a co pokoseno.

– Ta s kosou trávu rodných luk když seče,

ať aspoň voní na okamžik seno! –