Prolog.

Jako duha ve svých barev pásmu

byla k žití smírným znamením,

tak je světlých okamžiků řetěz

k nebi křídlem, k zemi poutem mým.

O nic delší nežli její kouzlo

byly chvil těch štěstí, radosť, žal,

ale jak mi duši rozechvěly,

každý s životem mne smiřoval.

V každém z nich je moje Eldorado,

kde se celý zapomíná svět,

někdy lesní vede mne tam cesta,

někdy skřivan, někdy luční květ.

Někdy nebe plné světel, záře,

nebo hvězda ve tmě jediná,

někdy v dálce jedno srdce zlaté,

které touží, které vzpomíná.

A já vím, ty okamžiky mizí

jako duha s pásma mojich cest,

ale co mi pro vždy po nich zbývá – –

to je nebe smírných, zlatých hvězd!