PROLOGEM.

Když v mládí době opilý

jsem štěstím byl a illusemi,

z mé duše zlatí motýli

se nesli světla ručejemi.

Smích mládí měli na křídlech

a pláli jako slunce v máji,

vždyť pili lásky ve zřídlech

a nořili se v moře bájí.

A léta přešla, mlhaví

se snuli podjeseně dnové,

tu z večera mně u hlavy

si hráli černí motýlové.

Na křídlech měli beznaděj

jak perly – slzí stopy kalné

a jejich zádumčivý rej

se tratil v hvězdné říši dálné.

A léta přešla – pouze čas

šel přes ten úhor mojí duše

a šerem bleskl náhle jas

a zachvěla se v blaha tuše;

a usmála se po chvíli,

jak země usmívá se v máji,

a pouze modří motýli

teď z mojí duše odlétají.