PROLOGEM. Vy převzala jste úkol Perdity,

Vy převzala jste úkol Perdity,

já obdařen byl, chudý poutník, kvítím;

však smysl v lístkách květů ukrytý

jste nečetla, a přec jej v duši cítím.

Nuž svolte obrátiti úkoly:

Smím Perditou být smyslu květin sladkých?

Vy buďte poutník, ať Vám hlaholí

v sluch tklivá řeč jich v těchto slovech krátkých.

Bez bílý s celou vůní mladé Vesny,

a konvalinka s dechem svěžích lesů,

a poupě růže, jemuž obal těsný,

a kolem rámec – květ divého vřesu.

To všecko jedno dýše: Klid a štěstí

a přízeň, lásku, oddech, zapomnění,

to, Madonno, vše zas chci zpět Vám nésti,

jen fialku, to dítě zamyšlení

si ponechám. Proč duší jak Vy v světě

je málo takových, jak Vaše kvítí,

jímž krása, dobro, láska v stálém květě...

A nebi dík, že smím Vás znát a ctíti!