PROMĚNA ERATÉ

To šerá báje je. Když Prometheus kdys

z Olympu unesl v svět poklad plamene,

by lidem na zemi jej štědře věnoval

a takto prokázal jim službu nezměrnou,

tu bozi ztrestali ho za čin odvážný,

že dali připoutat jej k skále okovy

a orla určili, jenž jitra každého

mu játra užíral, jež přes noc vzrostla zas.

Tak žízní mučený ve slunném požáru

rek božský na skále pněl krutě přikován,

jsa bohy odsouzen, by trpěl po věky.

Však sličná Eraté, již zplodil Aeolos,

v svém nitru cítila žár lásky k rekovi,

jenž visel bezbranný na pospas orlovi,

a vždycky za šera potají stoupala

po srázných stezkách skal a roklí hrůzami,

by vodou zrosila rty jeho vyprahlé

a mohla utěšit jej slovem laskavým.

To Zeus uviděv se hněvem rozlítil.

Neb lásku nabídl kdys luzné bohyni,

jež však ho nechtěla v svém srdci vyslyšet.

A nyní s nebe zřel jak skrytě pospíchá

vždy k skalám za šera, by nebes buřiči

muk peklo mírnila v milostném vznícení.

I ztrestat umínil si vinnou Eraté.

Když tedy jedenkrát se opět vydala

na cestu obvyklou, by nápoj podala

rtům Prometheovým, jež díky zářily,

bůh přísný proměnil zjev její spanilý

v keř vinný, který pial se po skal úbočí.

Tak byla vinnice se skalou spoutána.

Však Zeus nevzpomněl na lásky nezdolnost.

Keř vinný rozbujel se v horách divoce,

až dostih’ skaliska, kde Prometheus pněl,

jej cele ovinul a k němu přimkl se,

jak v sladkém nadšení se žena přimyká

ke svému milenci, jej žhavě líbajíc.

A hrozny zardělé se vlídně skláněly

k rtům reka žíznícím, jenž sílu svou z nich ssál

a v mukách, v samotě se blažen usmíval,

neb jeho jasný duch zřel skvoucí budoucnost,

již lidstvu uchystal svým darem plamenným,

zřel, kterak okovy, jež paže spialy mu

se jednou rozlomí a klesnou rezavé

jak lživé předsudky v hrob temný podsvětí,

zřel slunce osvěty, jež ve tmách rozžato,

svět širý ozáří svým světlem pokroku,

jenž směle přemůže i bohy žárlivé,

by cestu uvolnil, jež vede k Vesmíru.