PROMENADA.

Na Nábřeží, v té pohádkové chvíli,

kdy Praha se v šat Noci oblékala,

já motivoval jakés dobrodružství,

jež milenka mi něžně vytýkala.

Poslyšte, drahá – to je všecko zdání,

co jako pravda dnes proti mně svědčí –

byl zdvořilým jsem pouze gentlemanem

a o nic víc není má vina větší.

Že byla krásná, koketní a prudká –

nu, to je věcí čistě povahovou,

jež vám, má drahá, dámě duchaplné,

nemusí býti právě vinou novou.

Ó, ano, měla velmi krásné oči

a její ňadra kalichy dva byly –

hle, porovnání: – ona pestrý motýl

a vy, má drahá, motýlek jste bílý.

Vím, měla zoubky jako mladý pardal,

jež krví rtů svítily do daleka,

ba zdálo se mi, že ten malý dravec

i na mne, jako na svou oběť čeká...

A vlasy, vlasy – ty báječné vlasy,

jak zlatá řeka, jež ji objímaly –

já neutonul, ač jsem cítil vlny,

jak okolo mne divoce se valí.

Nu, zapomenu – víc jí nesmím spatřit

a budu váš, jako jsem dříve býval...

Ah, slyšíte? Má drahá, řekněte mi,

kdo je ten muž, jenž na vás tak se díval!

Ach ten, ach ten – toť pouhá efeméra –

Tak, vzrušena, mi pouze odvětila,

ohlížejíc se zpátky za neznámým,

by ještě jeden pohled zachytila.

Hradčany k nebi čněly zadumaně,

jimž temné stíny stafáž vytvořily...

My k hvězdám, tyto dolů, do Vltavy

své rozžhavené oči ponořily...

Jak zloději pak jsme se rozcházeli,

vědoucí, že si nesmí důvěřovat

a přece dovedoucí s božským klidem

přátelství virtuosně simulovat.