PROMENÁDA DIOGENOVA. (I.)

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.

Je příliš dlouhá černá hodinka.

Od dětských let jsi zapomněl se modlit.

Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.

Tož touha jakás nejasná se vkrádá

po vřelých slovech, teplém důvěrnu.

Je venku rušno; žije promenáda.

Pojď, Diogene: vezmi lucernu!

A večerem tím zimním dál se tetel.

Jen samota je hoře nejtěžší.

V tom ruchu chvíle, v záplavě té světel

snad skřehlé srdce něco potěší.

Ke komukoli z mnohých těch se přitul,

už pouhá blízkost tobě teplo dá.

Hle, mají slávu, důstojnost a titul.

K velikým přistup svého národa.

To bude tobě chvíle vzácné ceny.

Smíš osudů to hledět na dílnu.

Před tebou lidé, muže zříš a ženy.

Pojď, Diogene! Zvedni svítilnu!