PROMENÁDA DIOGENOVA. (II.)

Hle, to je rozkoš. Veliká a drzá

památky míjí pyšně staleté.

A žhavá tam, kde tuhne vše a zmrzá,

dí: Já chci žíti. Proto umřete.

Hle, to je rozkoš. Pohyby má hadí.

A má svůj úsměv, který odzbrojí.

A má svou moudrost, která tebe svádí.

Co čest, co hanba! Zdráv, kdo opojí!

A moudrost tuto pošeptavši, chvátá

s vyzývavýma svýma očima.

V svých kožešinách nahá, nestydatá

pohledem vnadí, vábí, objímá.

A jestli pohár, jejž ti dává, přetek’,

k pokání není ještě příčiny.

Víc není život nežli řada pletek,

a svět je nevěstinec jediný.

A je tvé právo zabíjet a loupit,

kde loupí vše a kde vše zabíjí.

Svět celý prodej, bys moh’ rozkoš koupit.

Caesarem pyšným staň se orgií!

A marny jinak myšlenky a skutky

a marný jinak odpor, marný vzdor.

Do rysů hledíš velké prostitutky.

Pohyby hadí. Boa constrictor.