PROMENÁDA DIOGENOVA. (IX.)

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.

Je příliš dlouhá černá hodinka.

Od dětských let jsi zapomněl se modlit.

Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.

Vyhasla kamna. Zima z koutů čiší.

Jsou ruce skřehlé. Srdce skřehlé je.

Tu přijde touha náhle v této tiši

po někom, kdo se jasně usměje.

A samota ti připadává mukou

a mukou je ti nad tvou hlavou krov.

Chtělo by se ti stisku dobrých rukou,

chtělo by se ti dobrých, čestných slov.

A oko tvoje nedočkavě pátrá,

vyhlíží kamsi roztouženo ven.

Tvůj neklid hledá v neklidu set bratra,

a svého bratra v tisíců snu sen.

A úzkostliv v té síni chladné, šeré

a zatouživ po teplém důvěrnu,

Diogen tiše svítilnu svou bere.

– – – Buď moudrý. Slyš mne. Zhasni lucernu.

Jsou oči venku příliš rozzářené.

Úsměvům šťastných popřej pokoje.

V svůj brloh zalez, marný Diogene.

Našel bys víc, než hledat radno je.

Našel bys bědnost, přemety a kličky,

našel bys hanbu v srdci mužů, žen.

Ubozí lidé bědné lucerničky,

ve tmách se choulí smutný Diogen.