Promenády.

Rozlité slunce podjarní

na všecko tichounce stéká,

v dolce far niente chodníky sní,

v okna se paprsek smeká.

Zvony se třesou polední...

tramvaj na stanici čeká,

kočí teď ve spěchu obědvá v ní,

od řeky hudba zní měkká...

Jinak je ticho, je ticho tu,

ozvou-li koně se v řehotu,

je klid a v prázdno to vyzní...

Duše však touží jen do vřavy,

klid je tak nezdravý, nezdravý,

klid je tak strašlivou trýzní!

Zelení mladou Petřín plá,

v křoví je šepot a vzruch,

jak dívka panenská, vysvléklá

lichotný, měkký je vzduch.

Ale ta jezů hudba mdlá,

líný a vlažný ten ruch,

nevidným závojem povlékla

zdí, věží, kopulí kruh.

V té mase zamlklé, šedivé,

v kamenné hromadě neživé

jaro má falešný tón.

Není tu mízy juž pro život, –

a ten tak bázlivý, teskný pot

nestačí pro čestný skon.