PROMĚNY.

Dřív písně pastýřův a zvonů znění

a kraje mír ve hrudi básník nes,

zpěv jeho byl jak tklivé dětské snění

a byl v něm jas a vůně niv a ples.

Pak Byron romantismem zvláštním schvátil

vír básníků, jenž za ním nocí spěl

jak ohon komety, jejíž zjev ztratil

se záhy tak, jenž v duši jiskry sel.

Pak Hugo. Moderní šli pěvci za ním

s tou otrávenou hrudí uštvanou,

s tím resignace divým pousmáním,

kdy v oku víc ni slzy neplanou.

A pěli o své pusté, choré hrudi,

o lásce lživé, nudě kaváren,

o duši vína, o žití, jež nudí,

o tom, jak život hloupě promarněn.

A druhý výčitky vrh ve tvář bohu

tak pravdivé, že tupý dav lál naň;

jsme Prometheové, již vzdornou nohu

v prach země tisknem, ale k nebi skráň

zvedáme vzdorně, lidstva hnusné rány

my pevnou rukou odkrýváme v ráz,

o hadrech chudiny se zpěv náš štvaný

jak zimní valí noc, z níž dýše mráz.

A po nás přijde pěvců doba zlatá,

kdy o hvězdičkách budou sladce lkát,

žeň rýmů zvonivých pak vrchovatá,

v nichž slovo „štěstí“ aspoň tisíckrát.

A kritikové budou tleskat mile

o zdravém duchu, pravém nadšení.

Jak dobře, že se naše kosti bílé

v zem bezcitnou mezi tím promění!...