Proměny.

„Ach, bědná, přebědná

já sirota kletá,

vždyť mnou přeubohou

nevole jen metá.

Však ty, můj Janíku,

též jsi chudý právě,

jako ten oblázek

níže při Oravě.

Těžko nám vyžiti,

od lítosti samé

ty i já, šuhajku,

plné oči máme.

Slyš, za jarní noci

v lípu se urobím,

listím jako partou

hlavu přiozdobím.

Až ke mně zavítáš

vrané koně pásti,

chci ti slzky svoje

na hlavěnku střásti.

Budu tě k srdénku

zelenou svou snětí

jako teď kol krku

mile přivíjeti.“

„„A já, duše moje,

baránčoku milý,

změním se za tebou

na topol ztepilý.

I budu ukláněť

v té šumné podobě

svoji bujnou hlavu

na ramena k tobě.

A v rozmluvě tiché,

při větérků chvění,

na sta budem sobě

dávať políbení.

A kdy zlaté jaro

slétne do vůkolí,

krásný mezi náma

stánek sobě zvolí.

A čím se ta ústa

naše rozhovoří,

z toho mladá vesna

zář a vůni stvoří.““