PROMĚNY.

Tys konvalinkou byla v jaru mládí,

jež skryta vždycky vážnou vůni dýše,

ji stinný lupen v žáru slunce chladí,

a měsíce třpyt zapadá k ní s výše.

Ó, tenkrát, slečno, vzpomínáte,

na kruchtě vždy jsme zpívali,

ty vaše drahé copy zlaté

vám volně k zemi splývaly,

vy v pausách upřeně jste zřela

jen v malou knížku modlicí,

a pověsť o vás roznášela,

že hotovou jste světicí,

že chcete pryč ze hříchů zdroje

– tak ústa děla veškerá –

a zanést vábné oči svoje

v zdi pochmurného kláštera.

Pak byla’s něžným poupětem, jež záhy

den ke dni rozvinuje svoje vnady –

ó, znám ty muže, znám ty jejich snahy,

už tenkrát připnout k prsoum květ ten mladý.

Jak brzo, slečno, zapomněla

jste kláštera a zbožných tuch,

a proměněna rázem celá

jste hrdě vstoupla v světa ruch!

A na koncertech, plesích šumných

váš vznášíval se vábný zjev,

co srdcí pobouřil tam dumných,

jak zpěnil mnohou mladou krev!

A vy jste šla tak všeho středem,

tak milá, krásná, vznešená,

vše poraňujíc pouhým hledem –

a sama nikdy raněná!

Pak byla’s růží, kterou v podnebesí

zář slunce plným, vábným leskem zlatí,

a každého, kdo jda jí nevšimne si,

hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti.

A tenkrát, slečno, v davu jiných

i já byl vaším ctitelem,

a na plesích a v parcích stinných,

pod stromů milým ševelem

my všední řeči pronášeli,

jak se již vždycky mluvívá –

ó, kde ten mladý zápal vřelý,

ó, kde ta léta bláznivá!...

My vzájemně si přáli štěstí,

a slzy nevstouply nám v zrak,

my rozešli se bez bolestí

a zdravili se vlídně pak.

Pak byla jsi jak pivoňka ta chladná –

květ nádherný – však kvete v podjeseni,

je krasší snad, než letní růže vnadná –

však vůně, žáru jejího v ní není.

A tehdy, slečno, motýlci ti,

ti řádní příslušníci škol,

již okem vaším dříve zpiti

tak houfně polétali kol –

už mizeli – a zřel jsem pány

k vám chodit v plné důvěře,

jich život, mravy urovnány

jak řídké jejich kadeře –

však vy jste nehodlala vzíti

na ruku sňatku řetězy,

na ruku, kterou chtěli míti –

však obtěžkanou penězi...

Když v podzimku zřím bodlák červenavý,

jenž chudý květ svůj nese s lhostejností,

mně zdá se smutnou troskou letní slávy

a tesknou vzpomínkou být minulosti...

Jest konec písně... Lásky nové

a jiní lidé kolem nás...

co šeptávali naši rtové,

to šeptají si oni zas...

Vám lhostejnou je moda celá

i tanec vám zas protiven,

zas jdete zbožně do kostela

se modlit z rána každý den...

Ta píseň vaše dozvučela

a nemá žádné ozvěny,

hezky jste, slečno, hezky pěla –

však bez citu... a bez ceny...