PROMĚNY

Zase jsem samotou v lese, nad níž hodina stojí,

stromy šumějí vysoké, pramen světla se bojí,

ozvěna padá jak s výše do hloubi skal.

Někde divoký holub zavrkal,

stíny měří dálku a letí

přes neznámé světy a přes staletí.

Ale najednou jako pod útoky

dobrodružných pracovníků, jichž slyším kroky,

v samotě ozvou se hlasy, stromy se kácejí, skály

srovnány se zemí, koleje zkříží se, kouře vše zkálí,

a už město hřmí ve mne, náhle jež vyrostlo

ze samoty včerejší, v plameni oken sklo

vzhoří, stromy schnou v útoku živočišném a chví

vše se napjetím, očekáváním, objevy.