PROMETHEOVSKÝ MOTIV

Jaké jsou hříchy tvé, Ó ty, jež připoutána,

jak Prometheus k osudné své skále,

a spáry dravce bez milosti krutě rvána

o slavném konci muk sníš neustále?

Je hříchem snad, že z kalichu jsi sílu pila

v době svých bolů, hrdinství i slávy

a hrdě potupnou smrt mučeníka mstila,

jenž slovem lásky k pravdě vedl davy?

Anebo to, že hájila jsi svatou víru,

již úcta předků v srdce vložila ti,

a v jejím jménu zpívala svou píseň míru

a v jejím jménu šla i umírati!

Je hříchem mocné nadšení tvé velké doby,

jež práva srdce bránilo i půdy,

anebo čisté plameny té tiché zloby,

z nichž vyšleh' náhle oheň pomsty rudý?

Či pláč tvé bídy, jenž zní věků mrtvých tichem,

o skálu odráží se a zas zmírá,

je hrozným, tajemným a dědičným tím hříchem,

pro který orel útroby ti sžírá?

Již vyrval víru tvoji, zvyky, předků dary

a sílu zlomil v nerovném tom sporu,

jen srdce své braň dále před orlími spáry,

by nevyrvaly z něho výkřik vzdoru!