PROPADLÁ MĚSTA.

Má každý básník propadlá svá města

v své duši snivé: tvrze, mosty, chrámy;

v dnech mládí vzrostou, dlouho žijí s námi,

slyšíme zvony jejich věží ze sta.

Leč jinak žití, jinak Mus jde cesta:

vše propadá se do bezedné jámy

a nových plánů dřímá pod vlnami,

jak Musa mdlobu, váhavost když trestá.

A přece někdy... při dne tichém skonu

z dna nejhlubšího duše slyšet zvonů

je stlumený hlas, velebný a božský.

Tu náhle stesk nás jímá, stále větší:

Co mohlo být! A smutní potápěči,

se spouštíme z dna lovit – aspoň trosky.