PROPADNUTÍ OSUDU.

Když jsi dlouho již své boly nesla,

podvědomé bázně, marné boje

s vlastní duší, kterou sápou roje

zoufalosti, aniž ústa hlesla:

vysílený plavec, jemuž vesla

padnou z rukou bouřné ve příboje,

nemajíc již opor, bez úkoje,

na má prsa s pláčem jsi tu klesla.

„Nemohu již déle zápasiti.

Co jsem zdusit chtěla, samo rdousí.

Konec všemu. S bohem! Tma se řítí.“

A já zřel, jak temný stín si brousí

na Tebe své drápy zhovadilé

a již Tvoje hrdlo škrtí bílé.