PROPASŤ.

Ne bílý samet obličeje tvého,

ni očí tvojich záře fosforová

nevniká tak do květu srdce mého,

jak divného cos, pro co není slova.

To, co mne v šílení pro tebe žene

to neznámá je touha, která plane

ti z očí, zřít mé srdce vytržené

a lichocením tvojím rozervané.

Mne zavraždit svých ramen objímáním,

za jedinou noc vysát moji duši;

pro vášeň tu se tobě k nohám skláním,

ač v objetí tvém smrt má láska tuší!...

Jak lvice něco máš ty ve svém těle,

jež v objetí svém rozsápe a vraždí,

a právě proto vždy mé srdce smělé

té noci propasť víc a více dráždí!...