Propast.

Ten světec, jemuž náhle po boku

se tměla propast víry děsnými

a zasvítila žárem v hluboku,

ten světec z legendy dnes blízký mi!

Mně jako jemu propast děsivá

se zašklebila do snů života,

jak jemu mně se všude vyrývá

obrovská, černá, hrozná prázdnota.

On však tam viděl zjevy v propastech,

podzemní plamen žárem k němu dých’,

on slyšel ďáblů smích a duší vzdech

a hrozný hukot mlýnů pekelných.

Však přece něco viděl! Šťastný mnich,

když hrůzou tetelil se z přízraků!

Jak z hlubin děsný zrak se k němu zdvih’,

svět nový vzcházel jemu zázraků.

Má propast však je prázdná docela,

jen černým zoufáním se rozvírá,

ni smíchem démonů se nechvěla,

jen němé mlčení v ní umírá.

Hoď do ní, co chceš, všecko zachvátí,

sny, práci, vzněty, noci beze snů,

otázky horečné a výkřik v závrati,

bolesti večerů a trýzeň horkých dnů!

Zaklínáš nejstrašnější formulí,

žár duše svojí vrháš se slovy –

však tupý klid jen, hrozný, ztrnulý

ti na výkřiky všecky odpoví –

A propast šíří se a tmí – Ty víš,

že stále s tebou kráčí v úděsu,

jak každý krok tě vede blíž a blíž –

a na konec tě shltne bez hlesu.