Propasti

Polo seděl, polo ležel,

polo kvílel, polo řval:

Na zubech se led mi dělá,

střeva mám jak lineál,

co stojíte, čerti hloupí,

zdraví mé vám příkaz buď,

k bohu s všemi omáčkami,

noste, čím si spravím chuť! –

Praštil po nich všemi hromy,

jak by byly pometlo,

zaskučelo všechno čertstvo,

do světa se rozlétlo,

zaplakal jim v drápech člověk,

už ho měli na rožni,

už ho nesli Belzebubu,

shrbení a pobožní.

Hekal, krkal, sípal, frkal,

pak zved’ k ústům pochoutku.

Delší byla nežli jindy,

tuku však jak z kornoutku,

voněla sic rybou, vínem –

leč ó běda, nečistí! –

pět zubů mu zůstalo v ní,

když ji pustil z čelistí!

Začal skákat, začal dupat,

začal rožněm o zem’ prát,

začal čerty házet do řek,

hřbety všech sám valchovat,

jako bouře divukrásná

zuřilo a hřmělo to:

Kde jste tohle, tohle vzali,

zpropadená holoto? –

Tu se ozval nejhloupější

v nejdivější řádění:

Tady jsme to chytli v kopcích,

dřelo se to v kamení.

Cožpak ti to nechutnalo?

Já ti sám to chytil přec! –

Zastavil se Belzebub a

strčil hlavu za kopec.

– Tams to chytil? – Ba tam, táto! –

– Trochu se to bránilo?

– Prásklo mne to mezi oči,

skoro mne to zabilo!

– A tys, hlupče, nepoznal to,

neznáš kraj ten dokola?

Zde je každý jako houžev,

již ni žralok nezdolá!

A ty mně to neseš k snědku,

v tom je chytrost nějaká!

Nezná ještě Dalmatince,

neví, co to za ptáka!

Neví, že to ocel živá,

která nikdy nezklame,

myslím, že si na tom věčnost

taky zuby vyláme! –

Ještě chvíli skákal, dupal,

pak se chytil za břicho:

Nějak se mi ulevilo,

ale viz to Jericho,

co jste tady nadělali! –

Vzdychl čert zmol u kraje:

Toť se ví, zas my jsme vinni,

že tu samá díra je!