Propercia de Rossi. (I.)

Zas večer snů, jak za dob lásky jednou,

do oken mých se hustým parkem plouží,

jak luna bledá v chmuru neprůhlednou

zas mysl moje v minulost se hrouží.

V Bologni vížky v souladu již hravém

do dálky znějí se zvonícím bravem,

porůznu světla vyhoupla se v šeru,

jak s lunou v loktech vlny na jezeru.

V tu dobu snivou, v háji oranžovém,

Silvio blažil horoucím mne slovem

a slzy lásky s démantovou rosou

zaplály v růžích, chvějnou nad mimosou.

Kol zmíral ruch, v náš hovor lásky tichý

jen z keře zněly dvou hrdliček smíchy,

snad jejich rty též snoubily se plaše,

jak citem vroucím v loubí ústa naše.

Byl šlechticem; však v zaníceném hledu,

v osmáhlé tváři, na rtu přimklém jemně,

já nečtla hrdost, po pýše ni sledu –

vždyť lásky něhou kloníval se ke mně.

Však přišel čas, kdy jako přízrak němý

s ubledlou tváří bloudil cypřišemi

a v náruči mé zachvíval se mrazem,

jak děsil by se vlastním před obrazem.

Za noci tiché, na jezerním člunu,

já zřela prvně za mraky plout lunu,

hrot lásky první zakalený bolem

nad hlavou hvízd’, jak sova letíc dolem:

„Opustíš město, za svítání, z rána,

máť ouklad strojí, hrdá markysána,

než mine rok, utiším vlny hněvu

a přijdu pro tě, milenku, svou děvu.“

Do hloubi stínů zatemnělých sosen

upírám zrak, jenž vzpomínkami zrosen,

pod okna tažní přiletěli ptáci, –

má láska mrtva, on se nenavrací.