Propercia de Rossi. (II.)

Od doby té již čtrnáct prchlo roků,

co slza tlačí ve vyhaslém oku,

čas dlouhý dost, by na prach v popelnici

konečně spálil srdce milující.

Však na mou lásku s tvořivosti tuchou,

jak slunko jarní na ratolest suchou,

umění paprsk, čarovné pad’ zoře,

že duše má, jak vlnobitím moře,

myšlének vlny na pobřeží světa

v nadšení jiskry ku oblakům metá. –

Já rukou touž, jež ovíjela šíji,

Madonny půvab do mramoru vryji

a z téhož rtu, jenž láskou vzplanul květnou,

úsměvů ptáci sochy v tvář se slétnou. –

Však srdce ženy tužeb dráhu mléčnou

zří ohněm blýskat v dáli nekonečnou,

déšť zlaté lásky padající v luhy

a v duši chvění rozepjaté duhy – –

což ruka lásku do kamene tesá

jak snivá noc své hvězdy na nebesa,

sic duch nadšený s aetherem se snoubí, –

však srdce zírá do života hloubi,

chce nazpět na zem, čaruplné báje,

hře lásky slouchat snivé na šalmaje,

tkát vlákna snů, jich zlatovlasou prouhou

se kochat, snít a zemřít třebas touhou.

A láskou žiji; čtrnácte již roků

se smutkem v srdci, s palnou slzou v oku,

než klesne v prach a zemdlí v tvůrčí síle,

pracuje duše o památném díle.

Viz třináct skupin, třináct zastavení,

mé lásky bol, toť umučení Pána, –

než hvězda zbledne, paprsk šlehne denní,

čtrnáctá socha bude vytesána.

Ježíše sejmu, svoji lásku svatou,

jak matka boží v náruč rozepjatou,

v jeskyni složím do země a prachu –

dnes ruka kmitne v posledním se vzmachu.

Než hory modré zasvitnuly stráně,

skončeno celé umučení Páně,

a vedle kříže mrtvé ženy tělo

jak mhla stříbrná červánkem se chvělo. –