Proradná

Šero tak voní – a dálka láká,

jak zahrada, z níž slyšet kouzelného ptáka,

a večer – večer je tak mdlý...

Kam jste mi srdce zavedli...

Bije mi – bije tak prudce –

a já mám svázané ruce –

a jimi nikoho pohladit nesmím.

Dnes ani zítra – pro všecky časy...

Můj hoch je tichý – má hebké vlasy –

a jasné oči hoří mu v tváři

jako dvě svíce na oltáři –

ústa mu krví rozkvetla...

A jsem snad špatná, jsem snad zlá?

Mluví to ke mně nečistá síla –

anebo boží svět?

Je to hřích, že jsem už porodila,

a je mi dvacet let? –

Šero tak voní – a dálka láká –

já slyším zpívat kouzelného ptáka – –

Můj hoch je touhou mdlý...

Kam jste mi srdce zavedli...

Ale já půjdu. Měsíc modře šeří. Je tichá noc.

Šťastný je každý, kdo se jí svěří.

Světlušky přizvu na pomoc.

A řeknu:

Tančete rojem k radosti děťátku dnes...

A sama? – Sama se svléknu

a nahá poběhnu v černý les...

Jak hvězda po nebi – přelétnu šerem,

zatančím na břehu nad jezerem –

dlaně dám k ústům a zahalekám,

že hořím – že toužím – že čekám...

A co se stane?

Já vím, že doma nezůstane...