PROROCI.

Máme je, kněze a proroky,

hlas jich zní z národních mečet,

hlas vřelý, smysl v něm hluboký –

já, cynik, já jsem jich nečet!

Sám jsem jich nečet a nedal bych

jich ani do ruky lidu:

nic není horšího, než plný břich,

než líné trávení v klidu,

než těch rad směs, moudrost všeliká,

a pěkně srovnaná creda –

jazyk je tisíckrát přežvýká,

mozek však vzrušit se nedá! –

Čert vezmi proroky! Pro děti

ať píší bájky a rady –

lid má však především mysleti,

mysleti především tady!

Štípejte, bijte jej, práskejte,

až se mu zbouří krev líná,

usnout mu za světla nedejte

a pít mu dejte jen vína!

Má-li hlad, dejte mu potají

do jídel fizole, boby,

které pak v duši mu zbobtnají,

klid ruší, mučí a zlobí –

neboť tak bylo už věk co věk,

všech revolt hlásí to děje:

když bouří mozek i žaludek,

pak lidstvo ku předu spěje...

– Ničevó, přátelé! Řeče ty

proklouzly maně rty mými.

Čert vem ty národní mečety

a kněze národní s nimi!