Proroci.

Když svět se svíjel v mdlobě, bez moci,

a tona stébla sledního se chytal,

vždy přišli mezi lidstvo proroci,

na bledé skráni plamen myšlénkový;

jim vždycky jitra záblesk z mraků kmital,

a říše, v kterých mřeli otroci,

ty bořili a dobývali – slovy.

Šli z noci, z lůna matek neznámých,

na neznáma budoucna bili vrata,

vztek tyranů a podlé luzy smích

je ve vítězné dráze nezastavil;

zmij pochlebenství drtila jich pata

a ruka nesla žhavý, smolný vích,

však větší oheň nitro jejich trávil.

Jim orel poesie u hlavy

mohutným křídlem šuměl, byli bosi;

kdos neznámý jim nosil potravy,

spát dovedli i ve stádu lvů řvoucích.

Když mluvili, tu jako smrt když kosí,

děs byl v jich řeči, hukot doubravy

i moře dech i žízeň pouští žhoucích.

Ve očích slunce, na rtech měli kal

a pravdy zákon vrytý pod obočí,

ten hřímal a ten úpěl, jiný lkal

a jiný šílel myšlénky zpit vínem;

zvuk řeči toho jako lev kdy skočí.

Jim z dna propasti kynul Ideal,

jenž velký svítí sluncem v světě jiném.

Kam poděli se? Sfinga zchytralá,

jež hádanky své lidstvu dává v smíchu,

nad jejich věštbami se usmála

a spár svůj po nich nenasytný vztáhla

a slova jich dozněla dávno v tichu,

jich stopy zavál písek bez mála,

a lidstva duše práhne zas jak práhla.

A pomalu stal cizím se jim svět,

být jedním z nich je pohoršením lidem,

po maně nebes netouží víc ret,

jenž v jiných číších bez trudu se smáčí,

svět lhostejný chce velký být svým klidem;

a myslit, strádat, trpět řadou let,

toť hloží – po němž blázen pouze kráčí.

Teď rány srdce svého v odiv nést

je směšné mužům a je ženám nudné,

a jedno srdce přec všech srdce jest,

hlas přírody jest ve všech žilách jeden;

a v právu jest, kdo v cesty lidstva bludné

své písně vrhá osiřelou zvěst

jsa citem velké budoucnosti veden.

Však srdce jsou, jež schvátí beznaděj

a která potřebují těchy slova,

jež v nesmírnou tu kosmu epopej

zří plaše, v bázni zacloňují líce:

těm přijdou vhod pak srdce granitová,

jež majákem ční nad ten směšný rej

a jejichž písním byly matkou lvice.