Proroctví.

„Byl jednou rytíř, který bloudil

v příšerném lese dřímotném,

a myslil juž, že Bůh mu soudil,

by zhynul v hrobě pustotném,

v tom shledne v stěně strmé skály

jak průlom bránu vysokou,

za ní byl ráj, andělé hráli

tam v sboru píseň přesladkou.

A kynuli, a rytíř vešel,

a brána zavřela se zas –

kdo můžeš, hledej, bysi našel

v tom lese bránu v pravý čas,

kdy otevřena v ráj tě pustí,

tam mezi bílé anděle,

kde zlatým listem stromy šustí,

kde věčně boží neděle.“

Tak stará chůva vyprávěla

nám dětem, točíc kolovrat,

jak zjevení mi slova zněla,

stesk hluboký se v srdce vkrad’.

Já toužil najíti tu bránu

v tom pustém lese, vejít v ráj,

já tesknil, plakal; těžkou ránu

mi zasadila chůvy báj.

A stařena když uviděla

mou truchlivou a bledou líc,

nad předením se zamlčela,

a děla mi ’sléz šeptajíc:

„Buď kliden, tajný hlas mi věstí,

že vejdeš kdys v ten šerý háj,

tam ulomíš si lilji štěstí,

a branou vejdeš v bájný kraj.“

Já uvěřil a vidím nyní,

že stará chůva nelhala,

že byla umnou prorokyní

a hluboce že bádala.

Já nalezl tě skalná bráno,

tam v pustém lese života,

a v duši vzešlo zlaté ráno,

a zašla truchlá temnota!

V tvé luhy, svatá poesie,

jsem vkročil poutník bloudící –

že ale v ráji číhá zmije,

to ušlo chůvě věstící!