PROROK

Oči tvé mne slepcem učinily.

Slepý zrak ti, pane, děkuje.

Krví svou i ložem provinilý,

vyběhl jsem ráno ze sluje.

Hrůza svědomí mne vzhůru štvala,

jako bratra zabitého hlas;

pod nohama drolila se skála,

v levo, v pravo chechtal se mi sráz.

Z dusna hor jsem prchal svému stínu,

neb tvá pomsta zahryzla se v týl;

se svých beder shazoval jsem vinu,

tvému nebi pěstmi zahrozil:

„Hřešil jsem; jak ty jsi tvořil: za tmy.

Nevidomý! Bez tvarů! Spi dál!

Netroufáš si okem v oku stát mi?

Do hávu své temnoty se hal!

Slepá zbabělost už nezotročí,

ukrutníče, bdělých, světlých, nás!“

Z modra nebes šlehl blesk. Tvé oči

zřel jsem, pane. Můj zrak hříšný zhas.

Oči tvé jsem zřel a zřít je budu,

sám až s pozemských mne vzneseš hrud.

Neboť dotkl se tvůj blesk mých údů.

Nezemře, kdo bleskem ožehnut.

Oči tvé i dílo tvého blesku

šlehají v mých zraků věčnou šeř.

Cedry dva jsi v bouřném srazil blesku.

Na blízku však šeptal nízký keř.

A ten keř, tvým ohněm dotčen, plane,

svítí, hoří, neshoří, však plá,

a mé oči vyhaslé jej, pane,

v údolí a v horstva nesou tvá.

A tvůj keř, jenž temno ze sna budí,

o trestu i lásce hovoří.

A tvůj keř já nesu ve své hrudi.

Bílým žárem žhne a neshoří.