PROROK.

I vyšel z pouště mezi lid,

by učil jej a zušlechťoval,

neb ve svém srdci nadšeném

poklady pravdy, krásy choval.

Vše nes mu, o čem léta snil,

dum zářných hvězdotkané zvěsti,

z nichž v hrudi zkvétá naděje,

a v smutnou duši dýchne štěstí.

Chtěl všecky k srdci přivinout,

úsměvem zjasnit každé hoře,

neb lásky moc je kouzelná,

nad hory vyšší, hlubší moře.

Šel v skvělý hrad i nuznou chýž,

spěl od velmože k ubožáku,

strast každá prchla před ním v dál,

neb boží svit mu zářil v zraku.

Když uzřel křivdu, svatý hněv

mu v duši vzplál, páž zdvihl k trestu,

neb přímo jde, kdo spravedliv,

a pravda jednu jen zná cestu.

I hlásal: – K Bohu vraťtež se,

klam jest vždy mrzký Hospodinu,

kdo hřešils, kaj se, boží soud

tím smířen odpustí tvou vinu...

Leč marně volal, v lidskou hruď

ta slova lásky nezapadla,

chtěl v duších dobra vznítit zář,

leč zášť a zloba se v ně vkradla.

A posměch zněl mu v odpověď,

když mír k nim nesl s požehnáním,

jej od svých dveří hnali pryč,

a často kámen letěl za ním.

I zarmoutil se v duši své,

snů věštích cíl se v noc mu tratil –

zmlk prorok, v poušť zas odešel

a k lidem se již nenavrátil.