Prorok.

Syt starých, neodbytných bolestí

a marnými zmdlen nadějemi,

syn samoty a otrok neštěstí

a nepochopen lidmi všemi.

On odvrátil se s tváří vrásčitou

a setřásl prach se sandálů,

v poušť zašel, by v hvězd dráhu věčitou

tříšť pochoval svých idealů.

Tu sova, šakal s ním se bratřili,

cár mračen rozšklebený, divý

v žal jeho s blýskavicí patřily,

on sahal divým vichrům v hřívy.

On rozuměl všem zvukům přírody

a ty mu rovněž rozuměly,

čet v nich, jak plny drsné lahody,

jen jemu hřměly zde a pěly.

Tvář osmáhla mu, vlas mu zplesnivěl,

hlas nabyl od všech živlů zvuky

a sval, jenž mezi lidstvem zlenivěl,

dnes houžve lámal, drtil suky.

Tu jednou v tíši zjevil se mu duch

a pravil k němu hlasem hromu:

„Co samota má, dostal’s, v lidský kruh

se nyní vrať ku bratřím domů!“

Však ježil obočí a v oku plam

děl drsného pln majestátu:

„Lví tuk mám v kostech, sílu, žíti sám,

však nikdy síly – ku návratu!“