Prosa v básni.

Den mrazivý byl jednou v únoru.

Já viděl svahem ulice, jenž náhlý

předměstím stoupal, těžce k úmoru

jak v páru koně těžký povoz táhli.

Sníh zmrzlý klouzal koňům pod kopyty,

je vozka švihal bičem přes nohy

a klel, jen stěží stoje; podnapitý

i nohou kopal potah ubohý.

A ostrý vítr proti koňům vál.

„Tak,“ řekl někdo, „ubožáků rozder,

až padnou ti.“ – A koně táhli dál

a bílá pára kouřila jim z nozder.

A velká kola obalená ledem

skřípěla těžce, jedovatý mráz

i hřívy koňů opřed’ v jíní šedém.

V tom z koňů jeden klouzna, padnul v ráz.

Pad’ bez hlesu; a zvědavý kol dav

se hlučně sbíhal, stál nad padlým koněm,

jenž natáhl se hlavou zakývav.

Kdos kopl doň a řekl: „Je už po něm.“

A já jsem viděl, oko v divném žáru,

jímž strávila se slza zmařená,

jak na všední ten výjev z trottoiru

se zadívala vetchá stařena.

A slyšel jsem, co řekla: „Lakomý

je život všem, po namáhavé práci

tak tiše padnul – zrovna jako my,

když v posled život síly utrmácí...“