Prosba k Bohu

Všemohoucý, ty sy trůn svůj

Na nebesých vystavil,

Ach! slyš mne, ač mdlý jsem tvor tvůj,

Prach –, jejž předc sy oslavil.

Prach jsem – prach ten povýšiti

Míníš jednou k andělům,

Smrti udolím mám jíti

K nebes obyvatelům.

Co jest člověk? nehodný jen

Nahý, bídný země man,

K svobodě ho v poslední den

Vzbudí všemohoucý Pán!

Z pouhé dobrotivosti své

Rozumems mne ozdobil,

By mne jasný známosti tvé

Blesk víc tobě zpodobil.

Uč mne, Pane, štěstí mého

Pravou poznat povahu,

Srdce mé y žádost jeho

Moudře bráti na váhu,

Abych nebes blaženosti

Více vážil, nežli hřích,

Posylň mne, bych v ohavnosti

Měl zlost, vědomý cest tvých.

Dejž mi srdce lítostivé

K bližním nouzy trpícým,

K snášení křivd trpělivé,

Přejné y mně škodícým.

V štěstí rač mi dáti bázeň,

V neštěstí pak zmužilost,

Poddávám se pod tvou kázeň,

Dejž mi v ní jen trpělivost.

Pomáhej mi pilnou pracý

Poctivě se živiti,

Naučiž mne z zemské štacý

Šťastně, tiše odjíti.

O ty, před nimž uklánějí

Andělů se kůrové,

Svatých se všech hvězd ti znějí

Věčné chvály zpěvové.

Koleno mé též se kloní

Před tebou, prach poctils můj,

Blaze mi – jsem duch, jak oni,

Chválit smí tě obraz tvůj.