Prosba k jaru.

Na každou ránu země

květ jeden kladeš jemně,

ó vesno zářivá,

za větrů ston a lkání

po lese, v luhu, v stráni

co písní zaznívá!

Co dáš však srdcím, která

se halí v mračna šerá,

v nichž děs a pochyb rej?

V teplého slunce zlatu

ta cítí víc svou ztrátu

a svoji beznaděj.

Ó usměj se v jich dumy!

ať bor jim těchou šumí!

Tvé květy všecky sem

pod znavenou jich nohu!

A vůní střemchy, hlohu

jim tíseň z duše vem!

Ať jednou, aspoň jednou

zrak jasný v azur zvednou,

v svém smutném bezcestí!

ať dýší bez únavy,

a zvědí, soucit pravý

že blaží nad štěstí!