Prosba k slunci.

Slunečko mé, víš-li, proč tě hledám?

U tebe jak u matičky sedám;

mile mi tvá láska v srdce září,

tebou růžičky mi kvetou v tváři.

Plno teploty jsi, plno zlata

jako matičky mé duše svatá;

ze slz diamanty v líčku tvoříš,

usmíváš se – ale nehovoříš!

Nehovoříš jako ona prve;

zhasl živý oheň její krve;

tvůj co den se rumění a nítí...

probuď ji, vrať oběma nám žití!

Probuď ji a šťastny učiň obě;

jenom my dvě hodíme se k sobě;

bez ní smutna vstříc jdu samým bědám...

Slunečko mé, proto tebe hledám!