Prosba k životu.

Dny všechny, jež bez slunce trávím zde v tichu,

v hor smutku, když do mlh se obzory zúžené ztrácí,

dny všechny se šklebí mi v protivném smíchu,

a karykatury mi věší na touhy, sny, snahy a práci.

Již zničil jsem sílu, vzdor, hrdost a pýchu;

jen kol hlavy znavené křídly si zašumí vzpomínek ptáci,

a trpím a kaji se z viny své a ze svých hříchů.

Však také to modla je a posměch Života brzy ji zkácí.

A nezbude z minula ničeho snad,

co tvořilo někdy mé základy duše?

Však pokorný opět jsem, nežádám změnu.

A všechno, ó Žití, dám tobě rád,

a zapadnu do pouští odlehlé hluše,

jen ponech mi, prosím tě, víru v mou ženu.